Sebevědomí

Myslíte. že je v dnešní době lehké získat sebevědomí?

 Není, vůbec.

 Já sem se před nějakou dobou rozhodla, že přestanu být tou šedou myškou a začnu být taková jaká sem vždy chtěla být, ale…

 Vždy je tu nějaké ALE.

 Z každého koutku na mě (a na ženy celkově) vykukují ženy s dokonalou postavou, krásným úsměvem a s prací snů. Vím, že nikdy neříkají: “Musíš být jako ona!” nebo něco jiného v tomhle stylu.

 Avšak každá a já nejsem výjimkou si řekneme, že jako ona chci vypadat a chci mít její sebevědomí. Pak nastane krize, když se postavím před zrcadlo a praští do mě realita - vlastně nejsme takové jaké jsme si mysleli.

 Když si uvědomím tuhle realitu, začnu být smutná z toho že moje přání ohledně vzhledu nejsou realitou. Svědomí, které sem na krátko získala znovu klesne pod bod mrazu a já zase na sebe začnu být hnusná a začnu mít strach.

 Velký strach.

 Mám strach ze dvou věcí - mít se ráda a připustit si, že jsem vlastně hezká.

 V jednom okamžiku u mě nastal zlom, kdy sem si řekla že už toho strachu mám plný zuby. Udělala sem za sebou tlustou černou čáru a jsem plně odhodlaná vykašlat se na to, co na můj vzhled říká svět a prostě budu se mít ráda.

 Na tom není vůbec nic špatného!

 Trvalo mi si uvědomit, že když začnu žít svůj život tak já chci, budu skutečně šťastná. Co na tom, že jsem trochu oblejší, nemam dokonalou pleť nebo bílé zuby?

 Nemám zapotřebí být jako modelky a herečky na předních stranách časopisů. Ony jsou to vlastně ženské, které se nebáli jít si splnit své sny i přes dřinu, kterou to jistě stálo.

 Myslím si, že bude trvat než docílím toho, abych měla zdravé sebevědomí, ale jednou ho mít budu a já si na ten okamžik počkám. A pokud ten okamžik nepřijde? Svět se kvůli tomu nezboří.

Procházka v dešti

 

  Dneska jsme se s Julii vydali do lesa, který máme kousek od domu.

  Nerada chodím na místa a po cestičkách, které neznám. Jsem z toho nervózní a bojím se, že pak nenajdu cestu domů. Dneska jsem se hecnula a nechala Julii, aby mě táhla po cestičkách kam ona chce.

  Byli jsme venku přes hodinu a co pár kroků jsme se zastavovali kvůli neustálému čenichání (někdy mám chuť jí ten čumák něčím zacpat). Díky bohu je dneska příjemný počasí a chvilkami i pršelo, tak jsme byli spokojený.

 

  Díky častému zastavování jsem měla čas na to, vyfotit pár fotek, které jsem si skutečně zamilovala a musela jsem se s nimi podělit.

  

 

  Samozřejmě jsme potkali hodně louží a tu mou potvoru nenapadlo nic lepšího než se v nich vyválet. Bohužel když spatřila že ji chci vyfotit, zdrhla. Potvora. Díky jejím bahenním koupelím naše procházka skončila ještě společnou koupelí ve vaně.

Už se těším až budu mít normální foťák.

Budoucí čtenářský koutek

  Která milovnice knih by doma nechtěla mít doma knihovnu plnou oblíbených i těch trochu méně oblíbených knih. Knihy jsou pro mně skvělým prostředkem k útěku z reality a podle mně jsou i pěkným doplňkem do domácnosti.

  Jako první věc, kterou si musím pořádně rozmyslet, jak bude vypadat knihovna kam budu nejen knihy ukládat. Chtěla bych mít bílou knihovnu, ale není problém barvu změnit. Podle mně barvy na dřevo nejsou nijak drahé a skříň se lehce přebarví.

  Třeba na nebesky modrou či jakoukoli jaká by mě v tu chvíli bavila.

  Tato knihovna je královna mého srdce. Podle mě je naprosto dokonalá a ten žebřík mi přijde naprosto rozkošný. Do téhle knihovny se vejde určitě hodně knih a dalších doplňků jako jsou fotky nebo třeba má úžasná sádrová kasička ve tvaru sovy.
  Za dřívka by se dal schovat všelijaký bordel nebo třeba povlečení.

Třeba budu mít tak hodného partnera a vyrobí mi ji

  Mým snem je mít aspoň v obýváku krb. Už od malička miluji krby hlavně když v nich praská oheň.

  Police by byli samozřejmě v bezpečné vzdálenosti, aby nedošlo k požáru.
  V policích u země bych ukládala dřevo či bych ho měla v proutěném koši jinak by byl zbytek polic plný knih, foto rámečků a dalších doplňků.
  Existuje možnost upravit vzhled knih a pomocí barevných papíru udělat jakýsi obal. Díky těmto obalům knihy více zapadnou do prostředí, ale nejsem si jistá jestli to udělám.
  Ale aktivně nad tím uvažuji.

  Křeslo ke čtení bych chtěla křeslo a taburet v pastelově růžové barvě. Jako praktický doplněk by sloužil pléd, který bych měla přehozený pře taburet, který by občas sloužil i jako odkládací plocha pro rozečtenou knížku.
  Vedle křesla by stál vyšší stolek na kterém by byla váza s květinami a svíčka. Stolek by také samozřejmě jako odkládací plocha pro pití a svačinky ke knížce. Pro víno se tam nenajde místo, protože ho nepiji.

  Uvažovala jsem i nad tím, že bych si takový čtenářský koutek vytvořila i v ložnici jen za pomocí malého koberce, hromadu polštářků a nebes. O tento koutek by nejspíš má Julie používala i pelech. Hold bych se musela smířit s dělením.
  A ano, nevadí mi, že mi pes leží na posteli, gauči či na jakékoli jiném nábytku.

Moje rozhodnutí nekouřit

  Existuje hodně kampaní o tom, že alkohol a cigarety jsou zdraví škodlivý a co všechno to způsobuje. I přes veškerou snahu ostatních nás na to upozornit, je konečné rozhodnutí jen na nás samotných.

  Já jsem vyrůstala v rodině, kde je spousta kuřáků a díky tomu jsem nikdy neměla touhu u cigaret skončit. Vlastně do dnes nechápu, co na tom vidí. Ano, asi to nějakým způsobem přináší útěchu, ale uvědomují si kuřáci vůbec co všechno je to stojí? Peníze, kouř je cítit úplně ze všeho (z kůže, vlasů, z oblečení i ze zdí a záclon místností, kde kouří), ale úplně ze všeho to ničí jejich zdraví.

  Bohužel v mé rodině jsou i alkoholici, což jsou sami o sobě smutný případ, který mě od alkoholu tlačí pryč.

  Díky tomu jsem se musela rozhodnout, jestli chci kouřit nebo pít a nebo jestli budu vybočovat z řady. Jak myslíte, že jsem se rozhodla?

  Nekouřím. 

  Ani cigarety (zkusila jsem to, ale bylo to pro mně jen zklamání) a v životě jsem nezkoušela marihuanu - a na to jsem hrdá.

  Co se týká alkoholu, nejsem svatá a nastanou situace, kdy si něco dám. Nakonec, ale vždy skončím o džusu nebo kole.

  Díky tomu, že mam v rodině alkoholiky, tak si asi podvědomě hlídám abych neskončila jako oni a dávám si na množství pozor. Samozřejmě jsem to i někdy přehnala a někdy to přineslo situace, za který se stydím ať jsem přímím účastníkem nebo se to stalo někomu jinému z rodiny.

  To, že jsem se pozvracela v autobuse do partnerovy mikiny, když jsme s přítelem jeli z veselky jeho šéfa mi omlacují o hlavu do dnes. Oni to považují za obrovskou srandu, ale mě je to strašně trapné. To, že jsem pila na prázdný žaludek omluva prostě není.

  Díky příkladům, které mám v rodině jsem se rozhodla, že nechci skončit jako oni.

  Nikdy nebudu kuřák.

  Nikdy nebudu alkoholik.

  Nikdy nebudu závislá na drogách. 

  Ano, přiznám se, že jsem tak trochu závislá na rodině, džusech od Relaxu a Coca-Cole, ale kdo podle mně je to menší peklo než cigarety, drogy a alkohol. 

  Vlastně, kdo v dnešní době není na něčem zavislý? 

  Přiznejte se, kdo z vás je na něčem závislí? 

  Počítá se i telefon, čokoláda, sociální sítě i makeup a móda.

 I na tom se vytváří závislost.

  Pro zajímavost:

  .... ZDE píší o tom, které celebrity nepijí ani kapku alkoholu. Nemohu strčit ruku do ohně za to, jestli je to pravda, ale přijde mi fajn, že se toho zřekli i když k tomu mají lehký přístup. Otázka je, jestli neholdují něčemu jinému?

Moje tetování

  Na své první tetování jsem musela čekat do svých osmnáctin, kde mi ho ségra dala k narozeninám. Dřív jsem si ho udělat nemohla, protože je k tomu nutný souhlas rodičů a máma s tetováním nesouhlasila. Ne, že by ho nesnášela, ale nesouhlasila s tím ze strachu, že by mě mohli odmítnout vyšetřit.

  O sestřiném plánu mě nechat tetovat, jsem se dozvěděla až dva týdny před termínem (!), takže u mě nastalo šílenství. Co si nechat tetovat? Neměla sem ani to nejmenší tušení a našla jsem tolik možností co by se mi líbili.

  Trvalo mi několik dní přijít na to, co vlastně chci a kam si ho chci nechat umístit.

  První jsem vymyslela místo.

  Rozhodla jsem se ho dát na místo, kde se dá snadno schovat i bez pomocí líčidel.  Dala jsem si ho na krční páteř, kde ho lehce zakryji vlasy nebo třeba límečkem. Nechtěla jsem aby bylo na první pohled vidět, že jsem tetovaná a zároveň jsem chtěla mít tu možnost překvapit. Mělo to i pár dalších důvodů.

  To bylo místo a teď co to bude za obrázek?

  Jelikož sem se rozhodla ho dát na krk, nechtěla jsem nic velkého a taky jsem nechtěla nic brutálního, co by se na holku nehodilo. Tak začalo hledání až nakonec jsem ho našla.

  Motýla jsem si vybrala kvůli jeho magii proměny - z ošklivé housenky se stane krásný motýl. Tehdy jsem se začala hledat a našla jsem v sobě touhu změnit se z housenky v krásného motýla.

  Zajímavost:  Pro Aztéky motýl znázorňoval duše válečníků a matek, které zemřeli při porodu - pro ně to byli druhy nejvznešenější smrti.

  Hvězdu jsem si vybrala spíše pro tu magičtější znázornění - kde hvězda přináší moudrost a poznání. V magii se říká že každý cíp pěticípé hvězdy (pentagramu) představuje koloběh života (zrození, zrání, dospělost, stárnutí a smrt) či představuje počet živlů - oheň, voda, země, vzduch a myšlenka (či vesmírná energie). 

  Vždy mě magie a nadpřirozenost zajímala a tak trochu na ní i věřím, tak proč ne? 

  Dopředu vám řeknu, že nevím proč jsem vlastně dala dohromady tyhle dva symboly. Jednoduše mě oslovili tak silně, že je teď nosím každý den při sobě.

  V loni, pár dní před mou první maturitní zkouškou jsme se sestrou šli na naše druhé tetování. Rozhodli jsme se, že si dáme stejné tetování, které všem jasně ukáže jak moc jsme si blízké a jak moc se máme rády.

  Sice je to trochu nefér vůči bráchovy, ale co se dá nadělat.

  Pro český nápis jsme se rozhodli kvůli tomu, že ho nemá každý. Všichni táhnou spíše k angličtině, protože je světová a většina lidí ji rozumí. My jsme se chtěli trochu odlišit a aby každý (i ten co neumí anglicky promluvit) věděl co to znamená.

  Znak nekonečna nemusím snad vysvětlovat, ne? Jsme sestry a navěky se budeme milovat. Jedna pro druhou uděláme všechno. Tohle je skutečnost, kterou nikdo nikdy nezmění a nikdo nás nerozdělí.

Barva vlasů během mého života

 Během let sem jako mnoho žen změnila svou vizáž - hlavně vlasy, které hodně změní tvář.

 Když jsem byla malá, nosila jsem dlouhé vlasy a to asi až do patnácti let. V patnácti letech jsem se poprvé (!) v životě ostříhala. Najednou vlasy, které mi sahali pod zadek byli pryč a já byla osvobozená od utrpení, které mi přinášeli. Nesnášela sem to, jakou péči sem jim musela věnovat i času na jejich úpravu.

 Tehdy jsem ustřižené vlasy přinesla mámě na památku a ona je oplakala (kadeřnice plakala taky - ze začátku je odmítala ostříhat).

Zhruba 2.třída

 V patnácti sem začala měnit barvu vlasů - první barva byla kaštanově hnědá. Tehdy to byl spíš momentální nápad a přišlo mi, že je to dobrá barva pro začátek. Nějakou dobu jsem u hnědé barvy zůstala - maximálně jsem měnila odstíny nebo přidala blond melíř. Měnila se jen délka a to až do krátkých (naštěstí z té doby nemam fotknu, jinak bych se až styděla) a odehrávalo se to v době, kdy jsem nastupovala na střední.

 Během mé střední začal být v módě asymetrický střih a já samozřejmě do něj musela jít a má barva se změnila na červenou. Červená mi celkem vyhovovala a nebála bych se k ní vrátit.

 Červená mi vydržela do závěrečných zkoušek.

Z předávání vyučního listu

 Po závěrečných zkouškách na jedné střední škole jsem nastoupila na druhou střední školu, kdy jsem změnila nejen svou barvu a délku vlasů, ale i obor. Během čtyř let na druhé střední jsem se změnila z Dámské krejčí na Kosmetičku (mam výuční list i maturitu).

 Na své druhé střední sem se ze začátku obarvila na černo, která by vydržela zhruba do konce druháku. Délka byla chvilku kratší a chvilku delší. Ve třeťáku jsem se rozhodla stáhnout černou což mi způsobilo, že sem měla oranžové vlasy (asi dva dny). Mě se to líbilo, ale věčné strefování do barvy mě zamrzela a tehdy sem se bála vybočit z davu tak jsem se obarvila na blond. Obarvila sem se jen jednou a pak sem to nechávala odrůst až nakonec mám tak trochu svou barvu. Od třeťáku jsem se rozhodla nechat si narůst vlasy, abych si mohla nechat udělat hezký účes na ples.

 

 V době, kdy tohle píšu mám barvu vlasů stálé stejnou, ale jejich délku mám v zhruba v půlce zad. Pomalu se s nimi vracím do doby svého dětství. Jediné nad čím uvažuji změnu barvu a přemýšlela jsem na nějakou pastelovou barvu či nějakou kterou bych vybočila z hlavu (zatím je to v rovině uvažování).

Dům snů 2.část (přízemí)

  Už od malička mam jasné, že za žádných okolností nechci mít každý pokoj jinak barevný. Toho jsem si užila s mámou a sestrou, které jsou schopné každý půl rok malovat na jinou barvu (žlutá, modrá, oranžová...).

  Podlahu bych chtěla dřevěnou, ale pravděpodobně bych sáhla po levnější variantě. Každopádně bude tmavá, aby byla v kontrastu se světlými zdmi (bílé nebo světle béžové) a co se týká koberců, tak budou jen na určitých místech (u postele, gauče, v šatně...). Přijde mi nepraktické mít celoplošně položený koberec, když mám psa a v budoucnosti děti.

 Na barvy však nezanevřu jen je chce použít v menším množství, jako jsou nejrůznější doplňky. Nic velkoplošného (max. obrazy). Protože ne se vším se to má přehánět a mít všechno v bílé je šílenství. 

  Když projdete hlavním vchodem ocitnete se v předsíni s chodbou, která by směřovala dál do domu. Chodba by nebyla ani příliš dlouhá, ale ani krátká. V předsíni by byli schody do patra. Ještě si nejsem jistá, jestli na ně dám koberec nebo ne, ale to se rozhodne časem.

  U schodů by byla lavice kvůli pohodlí při obouvání a pod schody by byla zabudovaná místnost na ukládání zrovna nošených bund a botník.  Do místnosti bych odkládala i vysavač, mop a podobné, aby to nikde jinde nepřekáželo a přitom to měla po ruce.

  Po odložení projdete chodbou až dorazíte na konec, kde se musíte rozhodnout jestli jít do pravých nebo levých dveřích (žádné malé, ale na způsob dvoukřídlých). Řekla bych vám, abyste šli doprava a udělali si pohodlí v obýváku.

  V obýváku by vévodil funkční krb umístěný mezi okny, na kterém by byla římsa dostatečně velká, aby se na ní dali dát fotky, vázy s květinami nebo svícny. Nad tím by bylo zavěšené zrcadlo, který navodí iluzi většího pokoje. 

  Ještě nevím jestli pořídit gauč s křesly a nebo koupit dva gauče, ale každopádně chci mít dostatek prostoru na sezení, protože nemam zrovna malou rodinu a někdy se stane že naši psi chtějí sedět na gauči s námi a mazlit se.

  I přesto by byl nejspíš pod oknem větší pelíšek s hračkami, aby měla Julie své místo i někde jinde.

  

 

  Na druhé straně by byla velká kuchyně s velkým oknem podél kterého by byla lavice a jídelní stůl. Chci aby byl dostatečně velký, když přijdou na večeři partnerovy kolegy s práce nebo rodina na oslavu narozenin či Vánoc.

  Kuchyňská linka je s dostatečně velkou plochou na přípravu pokrmů, sporák s digestoří, velký dřez a dostatek úložného prostoru. Ve správně kuchyni nesmí chybět spíž a proto i já ji chci. Vždy sem ji chtěla.

  I přes velký dřes bych chtěla mít myčku, kterou jsme nikdy doma neměli. Jelikož sem líná na mytá nádobí, tak by se mi hodila. Nejspíš by byla zabudovaná v kuchyňském ostrůvku a na druhé straně by byli barové židličky, aby si se mnou při vaření mohli povídat a nemuseli by křičet od stolu.

  V přízemí samozřejmě nesmí chybět toaleta, s umyvadlem, aby každá návštěva nebo i my neběhali do patra, aby se vykonala potřeba.

Dům snů 1.část

  Chci se s vámi podělit o svůj větší sen a to o můj dům snů.

  Asi každý má už jasné v jakém prostředí chce strávit svůj život, pokud mu to okolnosti dovolí, V téhle době už mám vymyšlené jak by dům měl vypadat zevnitř i z venku. Bohužel mam strach, že se to nesplní, ale to mi nevadí. Nebrání mi to ve svém snění.

  Můj snový dům bych zjevem zařadila spíše do Amerického stylu historických domů než do klasicky českých. Domy se kterými se denně setkávám se mi jednoduše nelíbí a raději bych se jim co nejvíc vyhnula.

  Když sem tenhle obrázek našla, vyrazil mi dech a moc dobře jsem věděla že tohle je on. Tohle je dům mých snů. Jediné s čím si nejsem úplně jistá je barva obložení (či omítky), protože zelená není moje úplně oblíbená barva.

  Moc se mi líbí myšlenka mít verandu, kde bych si mohla sednout na zavěšenou houpačku, popíjet teplý čaj a číst si knížku nebo jen sledovat psa pobíhajícího na zahradě. Z jedné strany bych chtěla mát květiny nebo ozdobné keře a z druhé třeba bylinkovou zahrádku.

  Chtěla bych mít větší zahradu, aby na ní bylo dostatek místa jak na odpočinek, setkání s rodinou a na pěstování domácích jahod a zeleniny. Samozřejmostí jsou ovocné stromy, protože co by to bylo za zahradu bez třešní, jablek a hrušek? 

  Mým velkým snem je mít na zahradě zahradní domek, ale spíš takový jako je na obrázku. Přijde mi to skvělé řešení mnoha věcí - můžete si tam sednout s kamarádkou na čaj (víno), utéct tam před stresem, číst si tam nebo blogovat (pokud tam dosáhne signál wifi).
  Dokonce by to bylo dobré v době, když už bych měla děti. Dát tam víc polštářků a úložného prostoru pro hračky a děti si tam mohou hrát, když bude sluníčko hodně pálit nebo by si tam mohli pít kakao když by vylezli z bazénu.
  Podle mně je to prostě nutnost!

  U nás v rodině se hodně rádo griluje a tak mě napadlo jak to udělat? Jednoduše postavili bychom si zděný gril, kde je kombinace obojího (otázka je kdo by to stavěl). Myslím, že je to praktické, protože se tam může v klidu udělat oheň na opékání buřtů a zároveň by tam byli zářezy, kam by se dali dát mříže na grilování masa.

  Cestičky bych chtěla mít buď sypané štěrkem nebo s velkých kusů kamenů a rámovali je květiny, protože je miluji. Problém je, že pěstovat moc neumím ale chybami se člověk učí. Chtěla bych mít na zahradě hlavně růže a tulipány protože pro ty mam slabost, ale spíš tam zasadím ty které se mi budou líbit. Květiny jsou prostě květiny.

Můj názor na náboženství

Ahoj,

 Před několika týdny mě zastavila postarší paní, která si se mnou chtěla popovídat o Bohu, bibli a apokalypse. Zároveň mě chtěla pozvat do jejich kostela. Neměla sem sebemenší problém s ní mluvit o Bohu i o bibli, i když jsem ji nikdy nečetla. Když ale přišel hovor na apokalypsu, naštvala jsem se a se slušným rozloučením jsem od ní odešla.

 Mluvit o tom, že být zachráněni mohou být jen ti co docházejí pravidelně do kostela, studují bibli a snaží se žít bez hříchu mi přijde hloupé. Přijde mi hloupé odsuzovat ostatní ze jejich odlišnost a za jejich hříchy (pokud se tedy nejedná o hřích typu znásilnění, vražda atd.).

 Několikrát jsem slyšela, že křesťané mluví o tom, že jsme všichni děti Boží a že jsme stvoření podle jeho představ. Pokud je to pravda, tak proč mám odsuzovat jinou lidskou bytost za odlišnost?

 V Bibli se píše: “Miluj bližního svého jako sám sebe…” a já jako svobodný a inteligentní člověk mám právo si to vyložit podle sebe.

 A víte jak si to vykládám?

 Pro mě osobně to znamená, že se ve svém životě nebudu nikoho slepě odsuzovat jen proto, že se mi to někdo snaží nakázat. Nebudu odsuzovat svobodné matky, ženy po potratu, homosexuáli, bisexuáli, transexuáli, lidi s odlišnou barvou pleti a náboženstvím jen proto že mi to někdo snaží nakázat.

 Pokud někoho odsuzuji není to kvůli náboženství, barvě pleti či sexuální náboženství, ale kvůli tomu že se mi zprotivili jejich postojem vůči něčemu nebo pokud nesouhlasím s jejich názory.

 Je pravda, že každé náboženství má své pro a proti a je zbytečné se k tomu vyjadřovat už kvůli tomu, že takovýchto diskuzí existuje nepřeberné množství. A je jen na každém člověku, aby si vybral v co bude věřit i jaký názor si udělá.

 Abych předešla otázkám, nejsem tak úplně věřící a ani nejsem ateista. Během let jsem si uvědomila, že věřím že nad námi někdo bdí a stejně tak věřím na duchy, magii,, posmrtný život, čarodějnice a tak podobně. Možná je to šílenství, ale každý je svým způsobem šílený.

 I přesto jsem odhodlaná tomu nepodlehnout, i když to může být sebe víc lákavé. Snažím se to brát v rozumné míře, protože jsem přesvědčená že je možné skloubit víru a racionální mysl.

 Myslete si o mě co chcete, ale tohle je o můj osobní názor a nikomu to nevnucuji. Chtěla sem o tom jen s někým podělit. Třeba se mnou někdo nebude souhlasit nebo bude, ale každý má přece právo mít svůj vlastní názor. Není důvod se o tom dál rozepisovat, protože existuje nepřeberné množství. Jen sem se chtěla o svůj názor podělit.